Čtvrtá směna
přepis článku z časopisu Ateliér č.4, 21.2.2008
Bývalé spolužačky z ateliéru Adély Matasové na VŠUP Annu Chmelovou, Evu Sakumu a Milenu Průžkovou (Olivovou) spojuje
kromě vzájemného přátelství v současnosti řešení otázky, jak skloubit mateřství s vlastní tvorbou.
Částečnou odpověď na ni jsme mohli nalézt na výstavě Čtvrtá směna. Ale odpověď na otázku, co spojuje jejich uměleckou tvorbu,
už tak jednoduchá není. Anna Chmelová (1972, viz At. č. 4/00) zůstala patrně nejblíže "mateřskému" ateliéru.
Ve Školské vystavila kinetický objekt a sérii manipulovaných fotografií nazvaných Místa kde nejsou (2005/07).
Milena Průžková (1974, viz At. č.25-26/99, 20/98) pokračuje v práci s korálky, které se staly její vizuální signaturou na Bienále mladých
v roce 2002 (viz At. č. 7/02), tentokrát však zaměnila korálky pošité spodní prádlo a gumové psí hračky za "portréty" květin.
Eva Sakuma (1975) připravila sérii maleb, jejich rastrovaný povrch připomene její dřívější experimenty s reliéfními obrazy,
vytvářenými z nalepených stříhaných plastových hadiček.
Každá z autorek sleduje vlastní cestu, pracují s použitím různých médií, ale přesto mají leccos společného.
Výstava působila křehce a ztišeně, až by se chtělo říct zakřiknutě.
Díla jsou velmi estetická a formálně precizní. V případě Průžkové a Sakumi byla pojícím prvkem i pracná technika.
Našívání korálků i skládání obrazu z drobných malovaných kroužků sbližuje úmorné opakování,
v důsledku připomínající meditativní postupy blízké východním náboženským praktikám.
Sakuma duchovní vyznění někde podtrhuje redukcí barevnosti na černou a bílou a využitím námětů odkazujících k orientální tušové malbě.
Místo spontaneity a lehkosti její obrazy evokují spíše trpělivé vysypávání mandaly.
Jednohubky (2002-07) Mileny Průžkové zase připomenou svou křiklavou barevností a tvarovým zjednodušením umění Aboridžinců.
Přestože i zde je dominantní estetické řešení,
působí některé práce z této květinové série znepokojivým dojmem "Tváře" orchidejí, jejichž korálkové pestíky a blizny
vystupují z povrchu obrazu, v sobě mají jistou přímočarost emoce, jež je typická spíše po insitní umění . Fotografie
Anny Chmelové ukrývají protikladné aspekty.
Vypadají odtažitě, ale při bližším zkoumání se pod nánosem přes sebe vrstvených a barevně manipulovaných obrazů objeví detaily
těl a důvěrně známých předmětů. To, co připomíná trup ponorky, je ve zkutečnosti detail bubnu pračky,
jinde se objevuje mřížka fénu, pohled do šuplíku s prádlem, nebo násada vysavače. Zdánlivě abstraktní struktury nesou vizuální
stopy "deníkových záznamů" obyvatelky domácnosti, matky a umělkyně v jednom.
Vycizelovaná forma adjustace odsouvá tento lidsky konkrétní aspekt do pozadí. Jako by se autorka bála
přílišné intimity obsažené ve věcech obklopující její rodinu i ji samotnou. Odtažitost formy převážila i v případě jejího
rotujícího oběktu Disjunkce - Odpojení (2007), který však působí na rozdíl od fotografií poněkud toporně, a to přesto,
nebo právě proto, že v něm autorka usilovala o lehkost prostřednictvím transparentních materiálů a pohybu.
Umělkyně si dobře uvědomují, že pracují navzdory handicapu, a název výstavy Čtvrtá směna odkazoval podle jejich
podezření k vyvzdorovanému časoprostoru, který mají k tvorbě k dispozici. I v těchto komplikovaných podmínkách lze
pracovat s vnitřním soustředěním a s pocitem, že to jinak nejde. A právě o to se poctivě snaží "dělnice čtvrté směny".
Zuzana Štefková.